Při včerejším rozhovu s jedním známým přišla na přetřes jako obvykle politika a stěžování si na současné společenské poměry. Nebyla to žádná světoborná pivní diskuze. Prostě jsme jen vyplňovali čas při jízdě autem. Co mě zaujalo byla jeho kritika vzdělávacího systému. Nezmiňoval se ani tak o úrovni vzdělání jako spíš o jeho zaměření. Ano, bylo to něco ve stylu „máme milion inženýrů, ale zedničinu neumí nikdo.“

Vzhledem k okamžité aktivaci mého kritického myšlení jsem nemohl toto tvrzení prostě jen odkývat aniž bych se snažil najít pro něj nějaký argument. Případně i proti němu…Proč je papírová úroveň vzdělání tak důležitá? Určuje ekonomický potenciál našeho produktivního života. Všem je nám již od mala indoktrinována mantra kapitalismu o rošiřování soukromého majetku. O hromadění bohatství. Domnívám se, že právě proto mají všichni jen ty nejvyšší ambice. Všichni chtějí prostě vydělávat co nejvíc. Všichni chtějí být ti šéfové. Když ale budeme všichni šéfové, komu budeme šéfovat?

Tento způsob myšlení nás může přivést na okraj propasti. Nemyslím jen ekonomické – z hlediska vytváření hmotných hodnot jsme do značné míry závislí již teď na oblastech s levnou pracovní silou či půdou pro výrobu potravin. Hlavní problém vidím v krizi oblasti kulturní, duchovní či sociální.Každý kdo si vybere cestu tvrdého karierismu, kdo má z perspektivi většinové společnosti „ty nejvyšší ambice“ zároveň riskuje ztrátu duchaplného života, naplněného oněmi nehmotnými požitky.

Vše co může náš život naplnit v rovině kulturně-sociální v takových případech prostě ustupuje, je odloženo na později. Nejdřív práce, pak zábava. Jinými slovy, nejdřív to co mě nebaví a až si budu jistý, že si to můžu dovolit, pak teprve tehdy co mě baví. Ale to bude za dlouho… A nemusí to přijít vůbec.Co takhle změnit společenský diskurz? Pojďme všichni dělat učňák na truhláře, zedníka nebo automechanika, práci neberme příliš vážně a ty duševní síly, které ušetříme investujme třeba do četby Tolstého.