Včerejší den, to jest 28. září byl ve znamení státního svátku. A to ne ledajakého. Oslavoval se stát. A nejen stát, oslavovala se křesťanská víra, konkrétně svatý Václav. Bakunin o tom napsal celou knihu – Bůh a stát. A tak by bylo možná lepší dát prostor přímo jemu samotnému. Nebo tento text zaplnit citacemi od něho, nebo třeba Nietzcheho. Hned z hlavy mě napadá jeho výrok o státu a kultuře jakožto o dvou nesmiřitelných protikladech. Ani jemu ale nedám víc prostoru. Chtěl bych napsat co pro mě tento den znamená.

Stát je násilný organizmus, který činí svobodného lidského ducha nesvobodným. Staví člověka do role občana, přičemž sám sebe legitimizuje tvrzením, že v rámci demokratického státního zřízení jsme si všichni rovni. Není pravda, že jsme si rovni a to hned z několika důvodů, struktura společnosti nedovoluje jedinci začínat na jakési pomyslné neutrální příčce a vypracovat se na základě dovedností, vůle a poctivosti. Chudoba je stigmatizovaná, její další projevy přímo kriminalizovány (např. bezdomovectví) a naopak bohatsví je vnímáno v zásadě jako legitimní a zasloužené bez ohledu na to, že i třeba jeho nabytí v očích zákona legitimní, činí jiné osobnosti nesvobodnými a udržuje je v nižších kastách – mluvím o procesu vykořisťování.

Rovnost občanů ve státu je tedy mýtus. O čem se nemluví na veřejnosti raději vůbec je možnost, že někteří z nás prostě nechtějí žít ve státu. Jako by totiž sama jeho existence a naše existence v něm byla podmíněna nějakým dobrovolným vstupem. Nikdo z nás se přitom nerozhodl dobrovolně, všichni jsme se do státu narodili a společnost organizovaná ve státu nám jaksi onen moment kdy byla možnost volby zapoměla sdělit. Jinými slovy – pokud se nyní rozhodnu organizovat v rámi nějakého kolektivu či komuny, budu se podílet na svobodné samosprávě, stát se pokusí takové jednání okamžitě zlikvidovat protože to ohrožuje jeho monopol na systém společenské organizace, která umožňuje hierarchickou strukturu společnosti. Tu ve státu pochopitelně hájí mocenská elita. Absence státu by znamenala i absenci moci a je úplně jedno kdo jí aktuálně drží, svou pozici bude hájit dokud to půjde. Nejdřív pokusem o legitimizaci a podruhé represí.

A Bůh? Moc jenž je nadevše. A my se jí můsíme podřídit neboť jinak nastane soudný den. Umění strachu pramenící z časů kdy ospravedlnění něčí moci nebylo potřeba ohaněním se rovností. Přirozená rovnost lidí byla nemyslitelná (nebo spíš těžko vymahatelná, neboť je těžké požadovat něco, co sami neumíme definovat), avšak jak tedy obhájit nikým nevolené mocné? Odpovědí je strach. Strach z pekla, posledního soudu, nekonečného utrpení, ran božích…

Bůh se stal nástrojem strachu. Tento výmysl nepotřeboval důkazy, potřeboval jen být živen pohádkami pro hloupé masy a jejich hloupost rovněž vyžadovala pravidelnou pěči. Absurditou obludných rozměrů tak byla náboženská výuka, která se stala symbolem výchovy morální a mravní. Co je to za morálku, je-li vyžadována vírou, nikoliv jedincem jež si je vědom zodpovědnosti za své činy? A jak má šanci taková morálka uspět v momentě kdy se naskytne příležitost, která „dělá zloděje“? Proč se zloděj stane tedy tím zlodějem? Protože moc dobře ví, že na něj Bůh nekouká, protože neexistuje a není možnost jak by jej mohl potrestat.

Tím docházím k závěru v oblasti víry. Jejím hlavním „přínosem“ pro společnost byla naprostá likvidace sebezodpovědného člověka. Víra zkrátka odebrala odpovědnost jedinci, vytyčila mantinely a ironicky se sama stala motivací k jejich porušování.Souhra státu a víry nám v tuto chvíli hraje v dokonalé harmonii. Obojí od nás vyžaduje vzdání se vlastní zodpovědnosti a svobody a odměnou nám nabízí rovnost a morální společnost. Společně pak tyto dva elemty zapomínají na lidskou přirozenost, kterou označují za zkaženou aniž by se jim chtělo připustit vlastní podíl viny na této zkaženosti. Lidskou přirozeností je schopnost pochopit co je špatné a co nikoliv bez ohledu na výklad z pohledu zákona.

Všichni chápeme, že zabít člověka je špatné. K čemu zákon? Všichni chápeme, že za své činy neseme zodpovědnost? K čemu prošení o odpuštění? Neslavme tedy stát, pojďme oslavovat svobodného lidského ducha! Proti státu a bohu! Za samosprávu a svobodného lidského ducha!