O tom jak se špatně připravit, naložit si příliš velké sousto, či prostě podcenit tvrdou realitu situace bych nejspíš mohl napsat knihu. To by ale dalo moc práce a přece jen nějaký ten smysl pro realitu mám, tak napíšu jen pár řádků. Pro inspiraci, tedy, spíš ponaučení z chyb.

Již nějaký čas mám v hlavě vizi sebe samotného jakožto dobrodružného cestovatele. Hodně mě v tomto směru ovlivnil třeba pořad Casablanca na Radiu Wave. Cestovat daleko a pokud možno co nejvíce v duchu DIY. A již několik měsíců, možná už víc jak rok si říkám, že jednoho dne podniknu hodně dalekou výpravu na kole, jen jak se naskytne příležitost. Ta se teď naskytla zcela nečekaně.V práci se ukázalo, že mám ještě nárok na pár dní dovolené plus nějaký ten přesčas, dohromady to dalo dva týdny volna. Ty začaly právě dnes. A já sedím doma. Proč?

Protože na cestu jsem se vydal již v sobotu (dva dny před oficiálním začátkem dovolené). Ještě předtím došlo samozřejmě na nějaké to drobné zařízení. Na vše jsem měl dva týdny a jak se později ukázalo, nemohlo to stačit. Pojištění mám. Nosič a tašku na kolo mám. Stan, spacák, karimatka, rezervní duše… Co člověka takhle namátkou napadne, to jsem zařídil. Cíl cesty: Paříž! Coby ne, sice bych nejraději vyrazil rovnou třeba přes Afghánistán na Japonsko, ale pro začátek bude západní Evropa dobrá a relativně snadná zkušenost.Chyba, obrovská chyba. Proč mi to dochází až teď?! Kde jsem skončil? V Drážďanech na vlakovém nádraží, s lístkem do Liberce za 36 euro. Ale postupně.

Chtěl jsem si psát deník a na to taky došlo. Zde tedy moje dva úvodní a nakonec i konečné zápisy z cesty:

Sobota 20/9 13:35

Právě sedím u jedné autoopravny v Großschonau. Během několika sekund se strhla úplná průtrž mračen, která mne tímto donutila k pauze na jídlo a načerpání nových sil. Popravdě je to zatím asi nepříjemnější okamžik mého dobrodružství. Proč? V prvé řadě je na vině tvrdý střet s realitou. Vzhledem k zatížení kola a mým fyzickým možnostem se zdá dosažení Paříže nemožným. Navíc mě ještě pořád trochu hlodá včerejší píchnutí duše, která jakoby se chtělo stát varovným znamením: nejezdi!

Naštěstí na takové blbosti nevěřím, nebo jsem spíš dost velký blázen (a dost odhodlaný) tuhle cestu podniknout. Upřímně, když se dívám z pod přístřeší, ve kterém se nacházím na tu spoušť okolo (tj. ten pekelný slejvák), musím uznat, že to načasování deště s průjezdem okolo mého aktuálního azylu se zdá být jako malý zázrak. A jak tak píšu, tak mi dochází, že zas tolik neprší, takže už by nebylo od věci dojíst cestou natrhané hrušky (byť u silnice, docela dobrý) a vyrazit na cestu. Tchus!

Sobota 20/9 21:24

Kemp ve městě Pirna. Stálo mě to deset euro. Velký zásah do rozpočtu. Na druhou stranu, ta horká sprcha (v ceně) bodla. Ale abych ten dnešek nějak konstruktivně sesumíroval. Pršelo střídavě celé odpoledně. Někdy natolik, že jsem se musel uchýlit do nějakého přístřešku. I přes všechny peripetie, zejména v českém šluknovském výběžku, který se mi vryl do paměti mizerným stavem svých silnic, jsem se konečně dopracoval do Německa. Tento strategický krok, učiněný za účelem rychlejšího dosažení pohodlnější vozovky se vyplatil. Jak se mi již ve Varnsdorfu zdálo, že skolabuji v nejbližší škarpě, pohodlná, leč členitá, cesta po německých silnicích mi vrátila elán. Pohled na mapu mi jej zase trochu bere, ale snažím se život v sobě plamen myšlenky: „cesta je cíl!“

A teď již sedím doma a zpětně vzpomínám na pocity nedělního rána a průběhu onoho dne. Ráno bylo ještě v pohodě, skromná snídaně, balení stanu, kontrola počasí, které se netvářilo přívětivě, ale hlavně: nepršelo.To se změnilo ve chvíli kdy jsem nasedl na kolo. A tak to taky zůstalo do chvíle, než jsem z něj sesedl naposledy před Drážďanským Hauptbahnhof. Ještě předtím jsem horko těžko dorazil po několika zastávkách v různých přístřešcích do samotného centra Drážďan. Útočiště mi poskytla kavárna se zeleným čajem za 3 eura. To byla nejspíš ona poslední kapka. Peníze, které mi měly stačit na následujícíh 14 dní se zdály být směšné. Nálada vyvolaná počasím a evidentní fyzickou nepřipraveností doslova na bodu mrazu. Následoval kolotoč dotazů na vlakáč, nástup a potupné esemeskování o vyvěšení bílé vlajky.

Nestydím se sám před sebou. Je mi trapně z představ jež jsem vyvolal u některých přátel. Fanatické odhodlání uniknout realitě dosavadní všednosti a podniknout něco výjimečného nemohlo překonat nedostatečnou přípravu a minimální fyzické dispozice. Nevzdávám se toho snu a přiznávám, tohle bylo fiasko! Ale vyrazil jsem. Mám vůli a ta nebyla zlomena. Kdo ví, třeba někdy pěšky, nebo stopem… Hlavně zase někdy.